Vazba k předkům je zvyk chovat se podobně nebo stejně, jak jsme to viděli u rodičů, prarodičů a příbuzných. Může to být zvyk dělat něco konkrétně, nebo přemýšlet, jako oni. Předci nám ukázali, že něco v životě funguje – dali nám vzor. Taky nám ukázali, že něco v jejich životech nefunguje, no taky nám dali vzor. My – jako děti – automaticky kopírujeme chování, emoce i myšlenky předků a v dospělosti v podstatě na duchovní úrovni neděláme nic jiného, než že tyto názory, postoje a pocity třídíme, přehodnocujeme a upravujeme podle své potřeby. Děláme to buď vědomě a cíleně, anebo nás do přehodnocování vlastního života doženou problémy a starosti. Pak musíme přemýšlet, co děláme špatně a co máme změnit, aby nám bylo lépe.
Vztahy s předky nám mohou pomáhat i škodit. Uvedu příklad: Pokud používám babiččin recept na koláč, využívám pozitivní vazbu – na babičku tehdy ráda vzpomínám. Pokud však pořád žiju pod vlivem některých jejich přesvědčení, mohu si tím život pořádně zkomplikovat, a pak je pro mě tato vazba škodlivá. Nazývám toto vazbu pojmem emoční vztahový háček. Jako bych byla k jejímu světu připoutaná gumou, na konci které je háček. Nemohu být zcela přítomná tady a teď, ale jistou částí duše jsem někde jinde. Nevědomě se sice snažím všelijakou aktivitou od toho oddělit, natahuji pomyslnou gumu, abych se vzdálila od něčeho, o čem pořádně ani nevím, no cítím, že něco není tak, jak by mělo být.
Jak poznáme, že máme škodlivé emoční vztahové háčky s předky? Jednoduše tak, že se nám nedaří tak, jak chceme. Vnímáme svůj potenciál, a přitom si připadáme bez šťávy a elánu. Musíme se nutit. Nerealizujeme plány. Utíkáme někam, abychom se toho pocitu zbavili, abychom nevnímali tento stav. Děláme věci, které nechceme a nedaří se dělat ty, které bychom rádi dělali, máme problémy v komunikaci a ve vztazích. Můžeme padat do závislostí, můžeme onemocnět, abychom už měli pokoj. Útlum, únava, nechuť, apatie nebo přehnaná posedlost prací ukazují, že nežijeme život podle své podstaty, ale podle vzoru někoho jiného.
Následkem toho se točíme v pomyslném kruhu, a ačkoliv cítíme, že se potřebujeme v životě posunout a něco změnit, tak to nejde. Snažíme se opakovaně vyvinout úsilí, použít vůli, uděláme si plán potřebných kroků, ale i tak to po chvíli vzdáváme (např. hubnutí). Z vnějšího pohledu se může zdát, že jsme pohodlní, ale cítíme, že to tak není. Chybí síla na potřebnou změnu a v hlavě není dostatečná motivace.
Je to jako když delší dobu přemýšlíte o změně a mluvíte s rodinou i přáteli o tom, že chcete novou práci… přejde rok, dva, pět … ale vy tu práci děláte pořád. Není to o vaší vůli nebo schopnostech. Je to něco, co je silnější, než vaše vůle, píle, chuť ke změně, protože když je potřeba udělat něco jiného, tak schopní jste.
Více to objasní případ Hany:
Hana má ráda pořádek v bytě. Bydlí tady 8 let spolu s manželem a dcerou. Každý den po příchodu z práce v bytě něco uklízela, aby tam bylo čisto a hezky. Všímala si však jen ty vnější prostory. Pokud bychom byli otevřeli šuplíky, překvapilo by nás, jak jsou přeplněné spoustou všelijakých věcí bez ladu a skladu. Skříně byly plné naházeného oblečení a jeden celý pokoj byl zaplněný krabicemi a různými věcmi.
Hana pracovala v kanceláři, její práce jí nudila a domů se vracela otrávená. Chtěla jí změnit, ale těžko se jí přemýšlelo, jak to udělat, a tak uběhlo několik let, aniž by něco změnila. Mívala špatnou náladu a nic jí nebavilo. Pak se rozhodla poradit se se mnou a při rozboru její situace se ukázalo se, že i když moc chce, nemůže se hnout z místa a nemůže uskutečnit změny v životě. Cítila, jak jí toto ustrnutí zatěžuje. Přiznala nepořádek ve skříních, šuplících a zmínila se i o pokoji přeplněném zbytečnostmi. Nechápala, jak je možné, že i když jednou ty skříně uklidí, tak za několik dní v nich má opět bordel.
Problém Moniky nebyl v její schopnostech, ani v slabé vůli. Uvědomila si, že od toho důležitého utíkala, že si nacházela různé aktivity, které upřednostňovala před sebou a cílenou změnou profese. Hana byla zaháčkovaná vztahem s babičkou a mámou v úrovni pořádku – tato vazba byla blokující a znemožňovala jí udělat to, co by jí podpořilo. Udržovala jí v šachu nezdravého stereotypu. Vzpomněla si, že u nich doma byl ve skříních a tam, kam nechodila návštěva, taky nepořádek a že jí to tehdy, jako dívce, hrozně vadilo. Měla na mámu vztek a k tomu bordelu cítila odpor. Zlobila se i na mámu i na babičku a tento vztek v ní pořád zůstal. Odhalily jsme ho při terapii. Uvolněním emočních háčků k mámě a babičce se Haně ulevilo a cítila se mnohem lépe. Těšila se domů, jak si začne s radostí třídit věci. O práci jsme nemluvily. Po třech dnech se ozvala, že má hotovo a že úklid trval mnohem kratší dobu, než si kdy myslela. Během dalšího týdne jí volal kamarád a sdělil jí, že se u nich ve firmě uvolnilo místo, které by jí asi vyhovovalo. Dva měsíce poté už Hana pracovala v jiné práci.
Emoční háčky je třeba objevit. Jsou všude tam, kde jsme některého z předků obvinili, odsoudili nebo i tam, kde jsme se moc citově navázali – někoho jsme v dětství moc milovali. Vzpomínky jsou zdrojem těchto míst a my se nimi potřebujeme prohrabávat, jako v pohádce o Popelce. Poklady, které objevíme a které nám pošle Vesmír, za to stojí.