Odpuštění je důležitý proces, který je nezbytný pro změnu k lepšímu. Odpustit znamená, nejenom se zcela emočně vyrovnat s křivdou, ublížením a trápením, ale i pochopit smysl událostí, při kterých k tomu došlo.
„Proč mi to udělal? Proč mě zradila? Proč mě opustil? Proč se naši rozvedli? Proč se ke mně tak ošklivě choval? Proč na mě máma pořád křičela?….“, jsou běžné otázky, které víří v hlavě, trápí duši a nedopřejí klidu. Nutí k myšlence, že je něco špatně v člověku, kterému bylo ublíženo nebo jsou špatní lidé kolem.
Cítíme-li křivdu za to, jak se k nám někdo choval, tak jednou svou částí pořád zůstáváme v dětství a v jistých situacích, se jako dítě i chováme. Není to vědomé, ale podvědomé chování a člověk ani neví, že někdy reaguje, jako ukřivděné dítě. Nejhorší na tom všem však je, že si tímto blokuje svůj další vývoj a zůstává jakoby „zaseknutý v životě“. Křivda se projevuje tělesně jako napětí, popuzenost, arogance nebo síla, vždy je však průvodným pocitem neklid v duši.
Pavla je asi 40 letá sympatická žena, která se dlouho trápila rozchodem s přítelem. Nemohla mu odpustit, že jí sliboval, jak budou spolu krásně žít, přičemž se k ní nechoval právě nejlépe. Ponižování a poukazování na její neschopnost byly běžné a Pavla si na ně zvykla. Pořád však doufala, že pokud ona pochopí, v čem dělá ve vztahu chyby a změní se, tak se změní i přítel – k lepšímu. Chodila na workshopy osobního rozvoje, jen aby změnila ty své části, které by mohly být příčinou jejich partnerských problémů. Ani v duchu jí nenapadlo, že by klíčem mohl být její vztah s mámou a dětství. Říkala, že rodičům už dávno odpustila a že to má tady pořešené.
Pavla byla jako dítě často odložená u babičky a dědy. Máma jí tam nechávala celé měsíce a malá Pavla jen čekala, kdy se maminka objeví, aby si jí vzala zpátky. Zlobila se i na otce, že to dpoustil. Na konstelace sice přišla řešit trápení z rozchodu a křivdu, ale ve stavění se v konstelaci ukázalo, že bývalý přítel nehrál v této křivdě výraznější roli. Byl pouze motivátorem ke změně Pavlinho života. Její zaseknutí se ukázalo být ve vztahu k rodičům. Když jsme do konstelace pozvali mámu, Pavla byla ohromena tím, jak velký vztek vůči ní pořád cítí. Křivda byla živá a silná, Pavla se pořád na mámu hodně zlobila za to odložení k babičce v dětství.
Příběh Pavly ukazuje, že se můžeme ve svých závěrech mýlit, když nedokážeme pustit jisté situace ze svého života. Neschopnost odpustit, poukazuje na setrvávání ve stavu oběti, která „oprávněně“ obviňuje ze svého trápení jiného člověka – v případě Pavly – bývalého přítele. Jakkoliv se zdá být obviňování pravdivé, a mohou tomu odpovídat i reálné situace, takže agrumentů je dostatek, tak je to pořád jen vnější poheld na mnohem rozsáhleší a komplexnější záležitosti. Odpuštění má několik fází. Říct si, že někomu odpouštím, nefunguje. Je třeba prozkoumat emoce, které s danou záležitostí souvisí, uznat si ty nepříjemné, porozumět širším souvislostem, abychom dokázali vidět vyšší smysl událostí a nakonec uznat svůj podíl na tom, co se stalo. Pak může dojít ke smíření a odpuštění.